Zvířecí dokonalý a skvělý zrak

Zdroj: https://www.gamepark.cz/dokonaly_a_skvely_zrak_u_zvirat_503859.htm 

01.01.11, 21:24, autor:<, vyšlo v blogu: Rossy1232 

I když patříme mezi savce a tudíž máme se zvířaty - savci podobnou stavbu oka, u některých živočichů - a to nejen u savců - nám lezou oči z důlků nad jejich zrakovou dokonalostí.

Zvířecí dokonalý a skvělý zrak 

Smysly u zvířat nejsou rozhodně stejné jako u člověka. Zrak, sluch, čich i hmat můžeme některým zvířatům jen tiše závidět. V dnešním zastavení se u zvířátek mrkneme svýma nedokonalýma očima na jejich zraky naprosto dokonalé. Tedy – alespoň u některých. Zvířata si totiž utváří zrak podle svých potřeb. Některá zvířata například vidí světlo, které je pro nás naprosto neviditelné. Jiná zase mají stereoskopické vidění, kterým zaměřují svojí kořist. Další mají tak široké zorné pole, že mají mega velký rozhled – a pak existují i tací, co se pochlubí kombinací obou. Delfíni si například vytvářejí trojrozměrnou představu světla, která může být detailnější než obraz, který si dokážeme vytvořit my. A to nemluvím o nočním vidění nebo o sledování kořisti spoustou očí. Takže kdo má zájem o další výpravu do světa zvířat, nechť se usadí a začte.

První zastávka bude u sov. Jejich ohebný a otáčivý krk znají snad opravdu všichni. Například krk výra je tak ohebný, že se jeho hlava může otáčet v rozsahu tří čtvrtin kruhu. Oproti tomu je jeho zorné pole malé, ale vidí v něm naprosto přesně. Tuto nevýhodu malého zorného pole výborně vyrovnává právě schopnost otáčet hlavu. Zorné pole u sov je malé právě z důvodu umístění očí vpředu. Jiní ptáci mají oči po stranách hlavy, ale sovy sledují svět oběma očima současně. Toto stereoskopické vidění umožňuje správný odhad velikostí i vzdáleností. A to je právě nutné k tomu nejlepšímu lovu. Ale zase mají problém sledovat dění vedle sebe a za sebou, takže otáčení hlavou je nezbytné.

Další mínus u sov je nemožnost pohybovat oční koulí v jamce, ale toto mínus opět vyvažuje velikost jejich očí. Protože většina sov loví v noci, kdy svítí hvězdy a měsíc, zachytí jejich obrovské oči dostatek světla na to, aby výborně viděli svojí kořist. Takže i když tvar sovího oka znemožňuje pohyb oční koule v jamce, zase naopak zvyšuje množství světla, které se dostane do oka a sova díky tomu vidí jasně a zřetelně. Mimochodem – ptáci mají nejdokonalejší zrak ze zvířat vůbec. Například takový sokol je schopen zaznamenat pohyb v krajině až na 6 kilometrů.

Na skok se zastavíme v Africe, na travnatých pláních a stepích, kde se proháníbuvolec stepní. Tato antilopa potřebuje sledovat nebezpečí nejen zepředu, ale i zezadu a to, i když má při pasení skloněnou hlavu. Proto má, jako většina zvířat, která jsou na seznamu oblíbených jídel dravců a šelem, oči po stranách hlavy. Každé oko jí dává obraz z jedné strany a společně pokrývají prakticky všechny směry. Tento dokonalý zrak zaručuje antilopě, aby byla neustále ve střehu před predátory, kteří by ji nejraději viděli na svém jídelníčku.

Oči po stranách hlavy, ale i ještě něco navíc, to dostali jako velký dar od přírody chameleoni. Tato zvířata jsou jedni mála z živočichů, kteří mohou pohybovat nezávisle každým okem – jednoduše řečeno – mohou se dívat do dvou směrů najednou. Chameleoni žijí hlavně v Africe a na Madagaskaru a jejich velké oči jsou celé zakryté kůží kromě malého otvoru uprostřed. Jedním okem může chameleon klidně sledovat hmyz, který se chystá sbaštit a druhým okem sleduje pohodlně okolí a hlídá, jestli se neblíží nějaký nepřítel – třeba pták. Pro chameleona je schopnost otáčet každým okem, kam se mu zamane, obrovská výhoda a to už jen proto, že celý život stráví vysoko nad zemí ve větvích stromů. Když loví nějakou kořist, obě oči otočí na kořist a zorné pole obou očí se překrývá. Tato schopnost vidění dává chameleonovi přesný trojrozměrný obraz sledované kořisti. Pak vystřelí chameleon jazyk, aby kořist ulovil. Zde se jedná o hmyz, který tento drobný ještěr vidí a má ho na délku svého jazyka. Ale i hmyz, který je daleko a odpočívá mimo dosahu, není před chameleonem v bezpečí. Ještěr, pokud ho zahlédne někde daleko na větvi, si přesně pamatuje jeho polohu. I když se při prolézání větvemi nepřibližuje vždy nejkratší cestou, takže se mu hmyz chvilkami ztrácí z dohledu, správný směr chameleon neustále správně sleduje a jakmile se dostane na tu správnou vzdálenost, má to hmyz nadobro spočítané.

Další živočichové, kterým příroda nadělila na dokonalém zraku, jsou pavouci a kudlanky. Kudlanky jsou velmi dravý hmyz, který je na předních nohách vyzbrojen velkými trny. Sedí v naprostém klidu a čekají na svou oběť. Když se pak nějaký drobný hmyz nebo třeba motýl ocitne v dosahu jejich silných předních nohou, je během dvacetiny vteřiny neomylně uchvácen. Je tedy zcela jasné, že k takové bleskové reakci potřebuje kudlanka velmi dokonalý zrak, aby přesně zaměřila polohu kořisti. Její opravdu dokonalý zrak tvoří pár velkých, složených očí, které má ve předu na hlavě. Každé její oko je pak ještě složené z mnoha malých oček a každé toto očko je překryto ještě navíc šestiúhelníkovou čočkou. I když její oči poskytují jen hrubý obraz, mimořádná citlivost na jakýkoliv pohyb vše vynahrazuje. Když se ke kudlance přiblíží nějaká oběť, je okamžitě zaregistrována. Obrazy z každého očka se navzájem překrývají a vytvářejí trojrozměrný obraz, což umožňuje kudlance naprosto přesně určit vzdálenost své kořisti. Pak přichází na řadu speciální část zorného pole, které řekne kudlance, kdy přesně má vymrštit své nohy a kořist tak nekompromisně ulovit.

Do pavoučí říše rychle nahlédneme ke skákavkám, což jsou maličtí pavouci rozšíření po celém světě a k chytání potravy také potřebují výborný odhad vzdálenosti. Jinak by totiž nemohli kořist chytit a tím pádem by asi moc dlouho nežili. Skákavky mají čtyři páry jednoduchých oček, ale zato umístěných na výborném místě. Dva týlové páry slouží k výhledu dozadu a tyto oči dávají pozor na predátory, jako například na ještěrky. Přední dva páry mají za úkol vyhledávat kořist, jako například mouchy nebo komáry. Zajímavé je, že tyto čtyři oči jsou dohromady větší než celý mozek pavouka a poskytují trojrozměrný obraz s vysokou rozlišovací schopností.

Za dalším, naprosto dokonalým zrakem, se vydáme pod vodní hladinu. A rovnou začneme zrakem nejdokonalejším. Tipnete si, kdo vlastní tento zrak? Jsou tochobotnice, olihně a sépie. Tito bezobratlí mají neuvěřitelně vyvinutý zrak a někteří se mohou dokonce pochlubit, že mají oči, které patří mezi největší na světě. Dospělá krakatice, dlouhá 18 metrů, má očiska velikosti fotbalového míče. To už je rozhodně podívaná. Zajímavé je, že hlavonožci mají stavbu očí podobnou očím našim, ale jeden výrazný rozdíl se stejně najde. Zatímco lidské oči – a savců vlastně vůbec – při zaostřování mění tvar čočky, u hlavonožců jsou oči zaostřovány tak, že se čočka posouvá dopředu a dozadu, tedy tak nějak podobně, jako u fotoaparátu.

To oliheň, která žije hluboko v moři, umí využívat polarizované světlo. Protože je lovcem ve volné vodě, musí se při útoku nejvíce spoléhat na zrak. Její rychlost, dravost a výtečný zrak s vnímavostí k polarizovanému světlu z ní dělají hodně obávaného predátora.

Chobotnice je další z této trojice, která se může pochlubit vynikajícím zrakem. Vědci dokonce s chobotnicemi dělali pokusy a zjistili, že je chobotnice schopna rozeznat a zapamatovat si různé velikosti a tvary. Například rozezná rozdíl mezi vodorovnými a svislými obdélníky. Chobotnice je usedlý dravec, na svoji kořist číhá ve skalách a k lovu výborně využívá hmat, který ale jen její vynikající zrak pouze doplňuje. Její oči, které jsou hodně podobné očím žraloka, se dokáží přizpůsobit rychlým změnám intenzity světla, když se chobotnice rychle vynořuje z hlubin oceánu až ke hladině.

Když už jsem toho žraloka zmínil, nebude na škodu podívat se i na jeho zrak. Žralok bílý útočí zespodu a zezadu, to aby svojí oběť pěkně překvapil. Musí se velmi rychle objevit a svým zrakem kořist neustále sledovat. A aby byl jeho lov úspěšný, musí jeho oči velmi rychle reagovat na změny světla. Všichni žraloci spoléhají na své ostatní smysly, kterými je příroda vybavila, ale rozhodující roli hraje opět zrak. Svým citlivým zrakem musí zaměřit kořist, kterou vidí proti světlu u mořské hladiny. Když lidé vejdou ze tmy do ozářené místnosti, jsou na chvilku oslněni, než si zvyknou na tuto změnu. To stejné prožívá i žralok, když se vynořuje z temných hlubin k ozářené hladině. S rychlým přírůstkem světla se musí také vyrovnat. On si ale na rozdíl člověka nemůže dovolit čekat, až se jeho oči správně nastaví – ztracená vteřinka znamená zmizení kořisti. Tajemství schopnosti jeho bleskurychlé reakce je ve vrstvě zrcadlovitých destiček na zadní straně oční koule.

Tyto zrcadlovité destičky mají v očích i kočky. Když se do nich v noci posvítí reflektory auta, rozsvítí se. Tím, že se odráží světlo zpět skrz sítnici, zdvojnásobují tyto zrcadlové destičky množství světla, které může oko využít. Tato schopnost je nejvíc potřebná pro noční dravce, jako je třeba již zmíněná kočka. Co ale ve dne? Tam může být nadbytek světla problém. S tím se kočka vyrovná tak, že  svaly v duhovce stáhnou zornici na úplně uzoučkou štěrbinu. Žralok ale nemá duhovku, která by ho chránila při rychlém vynoření k hladině. Místo duhovky má takovou oponu buněk, které obsahují pigment. A když se žralok ocitne v jasném světle, tato opona se automaticky roztáhne nad každou destičkou a tím ho chrání před nadbytkem světla. Když se žralok vrátí zpět do hlubin, opona se zase stáhne. Zajímavostí je, že tato tapeta je schopná reagovat nezávisle na každé polovině oka. Toto využívá žralok, když loví v mělkých vodách. Tam se musí dívat jak do jasného světla nad sebou, tak do tmy pod sebou. Spodní tapeta, která odráží světlo seshora, je zakryta, horní tapeta, která odráží světlo zespodu, je v činnosti, to aby na sítnici dopadalo co nejvíce světla a žralok měl tím pádem před očima jasný obraz temných hlubin hlouběji pod sebou.

Nyní jsme probrali očiska, kterými koukají živočichové žijící pod hladinou. Ale co oči, které jsou uzpůsobeny k vidění na souši a chtějí vidět i pod vodou? Všem je rozhodně jasné, že oko ze souše je pod vodou naprosto nepoužitelné. Je to dáno tím, že zakřivená čočkovitá rohovka se díky tlaku vody zploští. Takže tím pádem je neúčinná a většina suchozemských zvířat není pod vodou schopna vidět, tudíž ani lovit. Ale to neplatí pro vodní ptáky. Ti si přeci nenechají ujít bohaté zásoby potravy, které svět pod hladinou nabízí.

Pelikáni nebo třeba rybáci sice nevidí pod hladinou úplně jasně, ale sledují ryby ze vzduchu, zamíří na ně a pak se rychle potopí kousek pod hladinu, aby je ulovili. To tučňáci a kormoráni dostali od přírody jiné řešení. Rohovka u tučňáků je totiž mnohem víc zploštělá než u jiných ptáků, takže může dobře fungovat jak na souši, tak pod vodou. To kormoráni využívají řešení jiné, ale stejně účinné. Čočku mají mimořádně měkkou, takže jí oční svaly mohou snadno roztahovat a stahovat. Dokonce se může tak zdeformovat, že se úplně vyboulí skrz duhovku a do zornice. Díky tomu vidí kormorán tak výborně, že může pronásledovat kořist i v dost hluboké vodě. Je zaznamenáno dokonce pozorování kormorána z ponorky, který lovil v Severním moři v hloubce kolem 45 metrů. Když pak vyplave kormorán nad hladinu, svaly se uvolní a čočka se zploští, takže oko na vzduchu je opět výborně zaostřeno. A tak může kormorán lovit stejně nad hladinou i pod ní.

Povídání o dokonalostech zvířecího zraku ukončím několika zajímavostmi. Tak třeba žába rozhoduje očima. Jakže to dělá? Celý život takového skokana je ovládán jen zrakem. Žába má totiž několik druhů zrakových nervů, které si sami vybírají, co je v dané situaci to nejdůležitější a automaticky tak spouštějí žádaný reflex. Žabka je tak prostě naprogramovaná – jen zásadní a důležité informace putují z očí do mozku. Žába také loví jen živou kořist –  mrtvou kořist oči ignorují, takže žába vystřelí jazyk pouze tehdy, když její zrak zaregistruje něco malého a kulatého.

Další zajímavostí je třetí oko u ještěrů. Ještěr hatérie novozélandská žije jen na několika ostrůvcích a na temeni hlavy pod kůží má třetí oko. Tento primitivní plaz dorůstá asi 60 centimetrů a je považován za žijící fosilii – přežil totiž nezměněn 140 milionů let. Plazi podobní jemu vymřeli společně s dinosaury asi před 65 miliony let. Třetí oko hatérie má všechno, co je v normálním oku – čočku, sítnici i nervy napojené na mozek. Také může fungovat jako světelný receptor. Hatérie třetím okem sice nevidí, oko je ale napojené na pineální žlázu, která produkuje hormon melatonin, který ovlivňuje cyklus spánku a bdění. Třetí oko hatérie jsou vlastně takové hodiny, které spouštějí různé tělesné funkce napojené na světlo, jako je například páření nebo zimní spánek.

Poslední zvířátko, které vám tu dnes představím a se kterým si příroda tak trochu pohrála, je rybkahalančík čtyřoký. Tato pozoruhodná ryba má neobvyklé dvouvrstevné vidění, které jí umožňuje dávat pozor na predátory nad hladinou, jako je třeba ledňáček a zároveň si pod hladinou dokáže hledat potravu. Halančík má tedy ve skutečnosti oči jen dvě, a to každé s jedinou čočkou. Oči jsou však umístěny na vrchní straně hlavy a když je celé tělo těsně pod hladinou, oči vyčnívají nad hladinu. A tak když uvidí halančík na břehu sedět ledňáčka, provede úhybný manévr, což znamená, že vyskočí z vody a poskakuje po hladině jako létající rybka. Celé hejno v tu chvílí udělá úplně stejný manévr, a predátor je na moment tak vyvedený z míry, že halančíci stačí uplavat.   

zdroje:

https://all-animals.blog.cz/0701/8

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zrak

https://www.watchtower.org/b/20030308/article_02.htm

https://demos.webpark.cz/oko2.htm

https://www.svet-zvirat.7x.cz/jak-savci-vidi

https://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2007081727